Itálie - sama autem s miminkem
Od té doby, co jsem v roce 2012 strávila rok ve střední
Itálii a zamilovala si tamní kraj i lidi, jsem se tam pořád vracela. Někdy
jednou za rok, někdy vícekrát. No a pak se v roce 2018 narodil syn. Naposledy před ním jsem
v té oblasti průvodcovala horský zájezd (a nevědouc o tom jsem syna měla
už asi 3 týdny v břichu). A pořád mě to poňoukalo vydat se tam i
s ním. Sama s 6timěsíčním miminem do střední Itálie? S miminkem,
co když nespí, tak v autě docela řve? Jenže mi to nedalo a postupně jsem
se s tím sžívala, zjišťovala info, zkoumala mapu, kudy bychom jeli a kde a
jak bychom spali...až se to prostě stalo. Cestu jsem podnikla v září 2018.
Nejdůležitější bylo srovnat si to dopředu v hlavě. Podle mě vždycky existuje způsob, jak se někam dostat nebo jak něco nějak udělat i s dětmi. Záleží ale na tom, jak moc to chcete a co tomu jste ochotni obětovat. Já jsem byla ochotná jet tam několik dní. Přespávala jsem nadivoko, v kempu, u Couchsurfera a zpátky i na ubytování.
Udělala jsem maximum příprav, abych byla co nejvíc v pohodě. Stáhla jsem si aplikaci Park4night a myslela jsem si, že prostě pojedu a kam dojedu, tam najdu místo a vyspím se. Jenže takový střelec bych chtěla být ale spíš nejsem, takže když jsem se z toho začala cítit nervózně, pečlivě jsem si vybrala pár bodů, kam asi můžu dojet a kde by to přespání mohlo být fajn. Postupně jsem si během cesty i dovolila zaplatit za ubytování, abych byla na řízení vyspaná a v pohodě. Je to o boření hranic v sobě a zároveň o jemnocitu se sebou, tak já to vnímám.
Jelikož byl na čtyř- hodinovou cestu celý den, jednalo se opravdu o pomalé cestování. Cíl je cesta. Většinou vyšel úsek cesty se 2 zastávkami. Dopoledne jsme vyjeli, první zastávka byla na 1,5 - 2 h na oběd, pak jsme zase jeli a pak záleželo na dni, ale mohla se zopakovat zastávka a jet ještě jednou a odpoledne či navečer člověk dojel, kam potřeboval. Nutno taky říct, že když jsme potkali zácpu nebo zúžení silnice, čas řízení byl pak delší, než ukazovala navigace.
Syn byl většinou na benzínkách za hvězdu. Ať už se z nosítka smál na všechny kolemjdoucí nebo pásl na karimatce koníčky, neušel pozornosti, roztomilému žvatlání či konstatování jak je krásný a klidný a smíšek a já nevím co ještě.
Zpětně viděno, nejtěžší bylo to rozhodnutí a důvěřování tomu, že to v klidu zvládneme. Na cestě jsem potřebovala velkou trpělivost při podřízení časování synovi. "Teď zrovna potřebuju zastavit na pasení koníků, krmení a pozorování, pak můžu hodinu a půl jet." Být trpělivá a neodejít z té benzínky dřív, než zacítím, že už stačilo a syn bude zase chrupkat. Při dodržování jeho rytmu však odpadly veškeré potenciální problémy s ním, a mohla jsem si "menežovat" jen případné problémy sama se sebou, na což mám (alespoň potenciálně) větší vliv než na prvně zmíněný příklad. To znamená brzdění touhy jet podle sebe, brzdění vidiny dosažení cíle, přenastavení myšlenek z kvantity ujetých kilometrů na kvalitu užívání si cesty, uvolňovat se, nepřipouštění si žádných problémů, věřit že do večera je času dost a dostaneme se tam, kam potřebujeme.
Ještě dodám, že pro každou z nás je level výzvy jinde a je to tak v pořádku! Někdo bude takovou cestu vnímat na trase Budějovice - Ostrava a někdo se odváží na daleko větší dobrodružství než já a bude mu to pořád připadat jako nic. Pojďme - laskavě k sobě - ocenit u sebe i u druhých, na co jsme měly odvahu, nehledě na měřítko!
NEZMĚNĚNÉ ZÁPISKY - jsou hlavně o zvládnuté cestě autem tam a zpět, v tu dobu to bylo největší vítězství