Nosit bez nosítka
Když už máte trochu větší dítě, tak pomalu přestáváte s sebou nosit nosítko. Jak velký to byl omyl se většinou ukáže v půlce výletu, v horším případě už na jeho samém začátku. Se zaťatým úsměvem pozorujete potomka, jak se válí po zemi a hrlí na vás "já nechci ťapat"/ "bolí mě nožičky" / "mami vezmi mě" a další formy vydírání, které většina z nás, kteří nebyli důslední při výchově nebo si nevylosovali malé chodecké dálkaře, zná...
Máte dvě možnosti. Buď si řeknete, že ho teď už zlomíte, a nepovolíte a nevezmete a nějak ho k chůzi přimějete... nebo vám dřív dojdou nervy. Hlásím se k druhé skupině, to se mi stává častěji. V určitou fázi emocí, které se valí vzduchem jak z dítěte tak ze mě, můj mozek vyhodnotí, že je lepší vzdát se boje a ukončit tuto drásající scénu pro oba.
Ano, vyhrálo dítě a asi toto chování ještě někdy zopakuje. Ne, nenavštěvovala jsem přednášky psychologie, kde bych se dozvěděla, jak to ustát a projít na konec, kdy se dítě samo zvedne a jde. Někdy se mi to podaří, ale někdy jsou chvíle, kdy je možná dobře, že si to dítě na sebe nahodím, protože ukončím emoce, které ve mě už nejdou vydržet a jen tak tak předejdu tomu, abych dotyčné děťátko z té skály opravdu nehodila... Já vím, asi bych si měla k tomu psychologovi zajít, říkáte...
Po rozhodnutí, že bude pro všechny lepší, když toho řváče na chvíli vezmete, máte opět dvě možnosti. Buď ho vezmete za krk, což je pro velké svalnatce, mezi které se já neřadím. Na koníčka to zvládnu za chvilku a většinou ta doba nestačí k tomu, aby se dítě restartovalo.
Druhou možností je vzít děťátko mezi vás a batoh, když máte batoh s bederákem. A o tom chci tady psát, protože mě to teď párkrát zachránilo. Kdybyste se náááááhodou dostali do stejné situace, jako někdy já. Se zapnutým bederákem a popruhy od batohu dole si vsadíte dítko mezi vás a batoh. Pak už jen nahodíte popruhy batohu a můžete jít.
Ne že by to bylo pohodlné, ale je to pro mne hratelnější, než "na koníčka". Chvíli s tím ujdu a výhoda oproti koníčkovi je, že to možná není zas tak pohodlné ani pro dítě, tudíž když se ze svých emocí "odrazí", většinou (no, většinou, ne vždy...) chce po chvíli zase ven a samo si vybere ťapání.
Chtěla bych nahlédnout do paralelního světa, jestli by Anička, co by všechny ty scénky ustála, měla děti ťapavější, nebo kdyby šla víc na sílu a "pro trénink", jestli by se tempo a délka procházek zvětšily... ale kdybych jen nahlédla, realitu by to stejně nezměnilo, tak se jdu věnovat jí :-).
P.S. a radši srovnávat a koukat, kde dělají pokroky naše děti v rámci nich a nekoukat nalevo napravo po jiných dětech, co zvládnou víc. Pak totiž vidím, že přece jen se pomalu zlepšují :-)