Sama s dětmi na hřebeni Krkonoš
Občas vyjedu na výlet sama s dětmi (více o takových výjezdech ZDE). Tentokrát vám popíšu i emoce, které se na takovém výletě dají zažít, haha. Měla jsem ďábelský plán - ubytovat se na Dvorské boudě a pokusit se o Sněžku, s 4-letým synem a skoro 2-letou dcerou. S ubývajícím časem mě přepadaly reálné pochybnosti, jestli to není moc. Leč frustrace z toho dětského tempa (více o ní TADY), co podstupuju už několik let, mě tentokrát hnala vpřed. Tudíž jsem nabalila batoh, vzala velkou koloběžku (ódy na ní pěju TADY a už je to poslední odkaz, fakt), na kterou se všichni vlezeme, dcerce tu děsnou plastovou motorku a synovi koloběžku (Tu jsem nechala hned po 500ti metrech Na Rozcestí jako nepoužitelnou). Z Dvorské boudy na Luční boudu a zpět nám to pomůže a od Luční už půjdeme pěšky a arzenál tam zamkneme (tak zámek jsem měla ale klíč ne…ale i když jsem je tam nakonec jen opřela, po příchodu jsme je znovu našli).
Byl konec října. Ráno jsme v mlze a 5ti stupních hrdinně postupovali v před. Na rovných úsecích a úsecích z kopce jsem všechno a všechny naložila na koloběžku a jeli jsme. Do kopce starší šel a mladší jsem na gumicuku táhala na motorce, ať nestráví celý den v nosítku, tlačíc při tom mou koloběžku. I přes ten velký cirkus si myslím, že se nám to vyplatilo. Cestou tam je 1,5 km relativně rovný mezi Na Rozcestí a Výrovkou, a pak od kapličky na Luční další 1 km z kopce. A na cestě zpátky je to od kapličky až po Dvorskou více méně z kopce, 3,5 km! Kdo má malé děti, ví, že takový 6ti kilometrový "pošťuch" je velký a vyplatí se.
Z Luční jsme došli ke Slezskému domu. Kombinace únavy, zhoršujícího se počasí a toho, že v půl sedmé je už tma, rozhodla, že nám Slezský dům bohatě stačí za dnešní cíl. Po cestě zpět se přidával silný vítr a na Luční i déšť, takže jsem spíš děkovala bohu, že jsme se navečer dostali bez úhony zpět. Na Luční vznikla již dříve na webu publikovaná "fotka zoufalství". Syn se tam válel po zemi, venku pršelo, foukalo a bylo zima. Bylo pozdní odpoledne a my jsme potřebovali zpět na Dvorskou. Naštěstí nás od Kapličky čekal už jen sjezd, to nás zachránilo. Starší toho měl docela plné kecky, a já celkem taky, ale mě velmi hřálo, že jsme se dokázali "takto lišáčky" propracovat na Slezský dům.
Abyste si nemysleli, že šel tento výlet tak hladce. Ten výlet na Slezský dům ještě šel, i když už ráno mi syn říkal, jak za žádnou cenu nechce ven. A já v hlavě "no tvl tak si tady platíme ubytování, ať jsme na něm celý den zavření?". Nakonec si ale dal říct a docela ťapal, i když ve vzletné náladě to nebylo, vzal výlet na milost. Ovšem už večer začal, že další den teda rozhodně nikam nejde. Tak jsem si říkala "dobře panáčku, zítra teda uděláme den podle tebe, ať netrpíš". A dali jsme si celé dopoledne na pokoji. Je fakt, že mlha a 5 stupňů tomu nahrávaly. Po obědě jsem ale potřebovala alespoň uspat malou, a tak jsem je ven přece vyhnala. Syn se ploužil v mlze vedle kočáru se spící sestřičkou a nechtěl nic. Propracovali jsme se před Liščí horu, snad 1,5 km, kde si sednul nadobro na zem, mlha nemlha, mokro nemokro, zima nezima a nešlo nic. Dali jsme si pár marných rozhovorů, které nikam nevedly a jenom mě víc a víc rozčilovaly. Pak jsem dostala spásnou myšlenku, nechala malou spát v kočáru mezi klečí, nabalila na nás všechno oblečení co jsem vzala s sebou a vyráběli jsme náramky z přírodnin (viděno u kamarádky Elišky Petrů, díky Eli!). To se mu líbilo a já jsem se uklidnila. Už jsem se vzdala toho, že někam dojdeme, a kývla jsem, že jdeme zpátky a syn se po chvíli zase sesunul na zem, že tam nedojde. Couvla bych už na všechno a tak jsem mu povolila naskočit na kočár (to, co už opravdu nechci dělat, ale v této situaci to vyplynulo jako nejjednodušší řešení) a dovezla jsem je oba na Dvorskou a úplně jsem z toho dne ztratila náladu, což podporoval syn svými dalšími reakcemi… Při večeři se mne číšník zeptal, jestli si dám pivo, tak jsem jen utrousila, že dneska by to bylo spíš na panáka, za což jsem dostala soucitné pousmání se bezdětného mladého páru od vedlejšího stolu a hurónský smích troj-matky od jiného stolku, která o tom evidentně věděla svoje, ale tentokrát měla s sebou alespoň i muže. Výhoda ale byla, že krom těchto dvou jednotek na celé Dvorské boudě nikdo další nebyl.
Zachránil mě další, odjezdový den, který se neočekávaně náramně povedl. Napadlo mě jen tak se ozvat na "Beníšky", nádhernou chalupu na svahu nad Černým dolem, jestli náhodou už tam nejsou známí, protože jsem si vzpomněla, že nadcházející víkend bude zrovna brigáda na dělání dřeva na zimu…a oni tam byli. A zatímco na hřebenu pořád byla mlha, dole bylo nádherně babo-letně a najednou, jako bychom byli v jiném světě. Vzpomínky na tu chaloupku mne přenesly do dřívějšího krásně stráveného času na ní, děti byly jak holubičky a s kamarádem jsme prožili krásný den. A co si z tohoto výletu pamatuju? Že já "hloupá" to vždy otočím v pozitivní vzpomínky! Samozřejmě mám teď v hlavě, že to byla docela sranda, tam na hřebeni, dobrodružství žejo, a že to nebylo tak špatné (no, v té mlze s těmi náramky pořád jo - ale to byl jen menší úsek výletu - si říkám), no a pak na té chaloupce dole to byl ráj… a jedu vesele na další výlet :).