Putování do Santiaga s miminkem 

Když byl synovi něco přes rok, přišla putovací nálada i na jeho tatínka. To jsem tedy musela využít, ne vždy je mým výletovým nápadům tak nakloněn. Svého času došel do Santiaga až z Prahy, takže závěrečný úsek 300-kilometrový ve Španělsku, sic i se synem, nebude snad žádný problém :). Chvíli jsme váhali, zda putovat tam a nebo jít nějaký jiný trail, ale nakonec padla volba na klasiku. Alespoň jsme zvolili méně navštěvovanou horskou variantu trasy - Camino Primitivo. Samozřejmě jsme se obávali (asi teda hlavně já), jak to všechno s tím naším malošem půjde, ale zbytečně! Bylo to prostě bájo!

Základní informace

...psané podle toho, jak chodily dotazy na naší cestu. Pokud stále něco chybí, napište!

• Camino do Santiaga jsme šli v červnu 2019

• Šli jsme Camino Primitivo z Ovieda, něco přes 300 km (jednotlivé mapky s kilometry a převýšením jsou v popisech dní níže)

• Denně jsme ušli 7 - 25 km
• Šli jsme 18 dní
• Šli jsme 3 - já, muž a syn
• Syn měl 1 rok a 2-3 měsíce, cca 10 kg, ještě nechodil (první krok sám udělal v Santiagu :) ), nosil se rád, kojil se, kočárek jsme neměli (a Camino Primitivo s kočárkem nedoporučuji)
• Já i muž jsme měli batohy. Muž nesl vepředu syna(10 kg) a vzadu krosnu pouze se svými věcmi (4 kg) (způsob nošení popisuji zde). Já jsem nesla vše ostatní, váhově jsme na tom byli podobně (U mne váha lítala v závislosti na zásobách jídla, pití a plín)
• Spali jsme na ubytovnách, soukromých i městských, sami i s více lidmi. Díky kojení jsem syna v noci upokojila dřív, než by začal plakat. Hodně ubytovatelů se nám i bez příplatku snažilo vyhradit samostatný pokoj, na městských albergue bývá třeba pokoj pro vozíčkáře, který jsme taky využili.
• Měli jsme s sebou malý lehký stan, který jsme nakonec ani nepoužili. Nevěděli jsme totiž, jak to půjde. Fungoval ale dobře psychologicky - když tam nedojdeme, vždycky máme s sebou spaní. Znovu bych ho nebrala. Na primitivu je navíc relativně kopcovitý terén s ne moc vhodnými místy na postavení stanu.
• Po zvážení všech pro a proti a po váhovém zvážení jsme se rozhodli pro jednorázové plíny. Znám historku paní, co to šla snad s 3 ks látkovek, ale na to jsme teda neměli...
• Plíny i jídlo po cestě se dá dokoupit kdekoliv
• S již hotovým pořádným a zdravým jídlem pro malé dítě se moc počítat nedá- vše smažené, bagety atd. Syn ani moc jíst nechtěl, převážně se kojil
• Měli jsme s sebou i vařič, ale taky jsme ho tolikrát nepoužili. Záleží na financích, kupované jídlo samozřejmě leze víc do peněz. Na městských albergue často nefunguje sporák nebo tam není nádobí proto, aby šli lidi utrácet do hospod.
• Cca od poloviny cesty, kdy už jsme věděli, jak fungujeme a kam asi dojdeme, jsme si večer předem zamlouvali albergue na další den. Pomohla nám aplikace Buon Camino. (trochu divný ale s dítětem nechcete hledat 2 hodiny na místě ubytování...). Španělsky neumíme a oni neumí anglicky, ale stačí jim říct Španělsky do telefonu 3 slova - kolik postelí na kdy a jméno a je to.
• Tipy na albergue kde se nám obzvláště líbilo, buď magické místo, nebo magičtí lidé: Samblismo Albergue de peregrinos, Albergue Ponte Ferreira
• Letěli jsme do Madridu a odtud vlakem do Ovieda. Zpátky jsme letěli ze Santiaga do Madridu a další den z Madridu do Prahy
• Nabít telefon šlo kromě ubytování i v barech přes den, powerbanku jsme žádnou neměli a wifi byla všude.

Co jsem si po cestě zapsala, že pro nás bylo jiné díky tomu, že jsme šli s dítětem

• Obrácený režim relaxace než ostatní poutnici - my nejvíce odpočíváme, když jdeme. O přestávkách se musíme věnovat synovi a neodpočineme si
• Obavy kvůli rušení ostatních během noci jsou liché, ukojí se znova dřív než začne plakat; doba pláče kterou nezvládáme managovat je buď večer než se jde spát nebo ráno než se vše zabalí a vyjde se
• Španělé jsou neuvěřitelně prodětský národ, každý udělá alespoň nějaký obličej, zvuk, něco poznamená, něco se zeptá a nezřídkakdy vytáhne sladkost pro syna (kterou pak slupne tatínek)
• Jsme díky synovi středem pozornosti, lidé si nás fotí, nevěřícně se ptají, jestli taky jdeme Camino, hlasitě komentují, povzbuzují
• Oproti ostatním rytmus dne dělíme trochu podle Lukášových spánků, přestávky děláme spíše 2hodinové než 5ti minutové, když bychom chtěli odpočívat a syn zrovna spí - jdeme
• Nestíháme řešit své nepohodlí a k pocitu spokojenosti stačí, když je v pohodě syn
• Díky synovi máme občasná privilegia - pokoj pro sebe, banány na cestu, restovaná žebírka...
• Někdy opravdu těžké, když syn pořád něco potřebuje, nebo brečí a člověk toho sám má dost po túře nebo vidí ostatní, jak po dni relaxují a my nemůžeme
• Vyrážíme z hotelu vždy poslední.... v tom mi syn dost pomáhá být v klidu a užívat si pomalé putování, žádný camino race a stres abychom někde byli na nějaký čas, ani to nejde, takže ani nemáme takovou ambici
• Kvalita spánku nezávisí na velikosti postele ani na soukromém pokoji

Trasa

Nezměněné zápisky z jednotlivých dní, vždy s mapou a fotkami

Zápisky začínají celkem dramaticky. Řekli byste, že nejhorší den jsme zažili ještě před Caminem v Madridu? Do jediného dne jsme nacpali zážitky tohoto typu: vyprodaný vlak, fronta na booknutí jiného pozdního, v parku ve vedru celodenní čekání na večer a jeho odjezd, synovi se objevily nějaké pupínky - není nemocný?, synův 2hodinový neutišitelný řev ve vlaku, a koruna teprve přijde - vystoupili jsme z toho slavného vlaku v 11 večer o zastávku dřív :) Čtěte víc v zápiscích 1. - 5.dne.

Zakoušíme první dny putování se synem. Druhý den na Caminu už skoro stavíme stan, když v tom ...  (Přečti si víc v 6. - 9. dni) Stan jsme nakonec za celé putování nepoužili, i když z jiného důvodu. Další den dostáváme od barmanky banány na cestu a přítomní policisti a popeláři v témže baru souhlasně přikývnou, když začnu syna kojit. Večer na albergue si před spaním bere španělský dědeček syna do postele a ukazuje mu něco na tabletu.

Syn objevil kouzlo trekových hůlek a nepouští je ani na kojení. Dáme celkem v pohodě jednu z nejdelších etap, asi 24 kilometrů a zatímco v Čechách panuje vedro, Španělé tu vytahují péřovky a já bych si taky nějakou vzala, kdybych nějakou měla. Náhodně nás potkává brazilka Suzana, která si syna na předchozím ubytování zamilovala, a skončí to tak, že nás pozve a zaplatí nám na další noc ubytování v hotelu u přehrady.

Synovi v jednom baru podstrčí buchtu a nám přinesou v dalším baru zadarmo grilovaná žebírka. Večer na ubytování dostane míč. Syn prostě boduje. Boduje bohužel i v noci častým buzením a to mě dost zmáhá. U jednoho baru si nás prohlíží a okatě si o nás povídá asi 8 hasičů. Na dalším ubytování je moc hodná paní, co nabízí, že syna pohlídá a ať se jdem osprchovat, svatá to žena. Leč syn cizí lidi odmítá. Jediného cizího, koho akceptoval, je již známá brazilka Suzana a s ní je to druhý extrém, chce pořád k ní, a brečí, když náhodou jde z místnosti pryč.

Dojdeme do velkého města Lugo a další den má syn teplotu, tečou mu nudle a mně taky není nejlíp. S panem, co neumí ani slovo anglicky, domluvíme, že nás někam popoveze, i když kam, to se úplně neví. Na dalším ubytování zapadnu se synem do postele a den proležíme a prospíme, navečer si oba bereme i prášky na snížení teploty.

Syn už je dobrý a já o den později taky. Popošli jsme jen kousek na albergue - oázu klidu jednoho holandského páru, který nám dá vlastní pokojík. Na dalším ubytování si potřebuju chvilku od syna, který má náročné chvíle, odpočinout, a jdu se sama projít. Jen tak "náhodou" potkám cestou kostel a když do něj vlezu, je zrovna mše pro poutníky. Nějaká Španělská babička mne cestou k východu zastaví, něco mi španělsky povídá (španělský bože, dodnes nevím co) a dává mi do rukou karamelku.

Blížíme se k Santiagu, seběhlo se již více tras dohromady a jde už s námi dost lidí. Ráno vyrážíme s nejasným cílem, jestli dojdeme do cíle ještě ten den. Když jsme se nakonec před Katedrálou v Santiagu ocitli, pocity byly smíšené - opravdu byl pro nás nejspíš cíl ta cesta. Do hry se opět dostala naše oblíbená brazilka Suzana, která pro nás zařídila obejití předlouhatánské fronty na certifikáty poutníků a vesele nám je po chvilce vydala!

Před odletem domů si dáváme pár odpočinkových dní v Santiagu, které procouráme, jsme trochu nejistí z těch hald suvenýrů. Uděláme také ještě výlet vlakem k moři. Starší pán na malém trhu nám prodává svatojánské kvítí a vysvětluje nám tradici - další den se tedy omyjeme pěkně po španělsku svatojánskou vodou. Syn opět zaboduje a svůj historicky první krok bez držení udělá těsně než odjedeme domů - na hřišti v Santiagu.